Aokigahara: Les sebevrahů, je krátký dvacetiminutový dokumentární film, který nás provede po místě stejného jména, jedním z nejnechvalněji známých lesů na světě. Průvodcem na této procházce nám bude japonský geolog Azusa Hayano, člen zdejší proti-sebevražedné hlídky.
Začínáme kratším úvodem, kdy se nám náš průvodce představí a dozvíme se o původu lesa i o vzniku jeho jména, jenž v překladu zní Moře stromů. Na parkovišti před vstupem do lesa vidíme několik aut, některá z nich jsou již zapadaná listím, čekajíc na návrat majitele, který se už nevrátí…
U vstupu do lesa stojí cedule, jenž má odrazovat lidi od jejich nešťastných úmyslů.
„Mysli na svou rodinu a přátele…”
Při procházce lesem objevujeme prázdné stany, vzkazy na rozloučenou. A pásky, kterými si nerozhodní jedinci označují cestu, neboť les je rozlehlý, v některých částech lesa je jich vidět hned několik, jinde skoro žádné.
Poblíž míst, kde si nešťastníci vzali život, se občas najdou jejich osobní věci. Dá se tu natrefit i na nějaké tělo či kostru, úřady nechávají odstraňovat těla pouze na roční bázi, neboť les je hustý a rozsáhlý a jeho prohledávání je náročné.
Během naší procházky se Azusa zamýšlí nad otázkami ohledně smrti a sebevraždy, života v dnešní době.
„Proč se lidé zabíjejí v tak nádherném lese?“, vysloví otázku.
Ano, les by to mohl být krásný, nicméně v doprovodu strašidelné hudby, záběrů, při nichž běhá mráz po zádech a s vědomím toho, co se zde odehrává, lze krásu tohoto místa vnímat jen stěží.
Na konci naší cesty nás čeká dojemně smutný pohled na kytice, bonboniéry a lístečky od přátel a rodin, těch, jenž zde zemřeli, položených v trávě, nebo u kmenů stromů. A Azusa nám na závěr řekne pár pozitivních slov.
Dokument se těší průměrnému hodnocení, dle mého názoru to však mají tyto kratší kousky těžší dosáhnout vyššího hodnocení, neboť ve dvaceti minutách nemají tvůrci tolik prostoru jako v plnohodnotném šedesáti minutovém dokumentárním filmu.